Nástupiště, které do té doby vypadalo jak Svinov-horní zastávka po desáté hodině (=poloprázdné), se náhle zaplnilo lidmi, kteří se vynořili snad ze země. Protlačili jsme se od lavičky k autobusu, kde jsem pro jistotu hbitě vtlačil ženu do dveří autobusu, abych ji snad nezapomněl v Palmě a chystal jsem se nastoupit za ní. To co následovalo, sice trvalo jen několik málo vteřin, ale pro mě se pravděpodobně doživotně stává zpomalenou scénou z Matrixu. Můj původní záměr elegantně vkročit do autobusu a koupit dva lístky se rozplynul jak pára nad hrncem. Ne tak lidi okolo mne. Těch jakoby ještě přibylo. Do dveří přede mne se vtlačila jakási ženština, která se vehementně drala okolo autobusu kamsi pryč a cosi u toho mumlala. Uhnul jsem tedy o pár milimetrů (které mi dovolil „dav“ za mnou), aby bába prošla a pomyslel jsem si něco o nevychovancích po celém světě. Moje překvapení z toho, že poté co bába prošla, zmizel i „dav“ za mnou vzápětí vystřídal šok…

…stál jsem ve dveřích autobusu a zíral na svoji „ostře střeženou kapsičku“ tentokrát již bez peněženky, dokladů atd. Monika na mne chvíli hleděla s nechápavým výrazem „proč proboha nenastupuješ?“, ale příval nepublikovatelných slov, který ze mě v ten moment začal plynout ji npověděl, že cosi není úplně v pořádku. Nebylo

Nedávejte si peníze a doklady na stejné místo … Dobrá … Neberte s sebou zbytečně vysoké obnosy … Dobrá … Uschovejte si cenné věci do hotelového trezoru … Dobrá …. prostě debil. Polovina financí na dovolenou, kreditky, řidičák, občanka – všechno v nenávratnu. Naštěstí mi svině zlodějské nechaly mobil a 4€, které jsem si „inteligentně“ nachystal na zastávce.

OK, telefonát delegátce ve stylu: „Ano, já vím , že jste nám to říkala. Ano, já vím, že jsem debil. A co teď? V pondělí zajdeme na policii? Aha, děkuji.“ Doštrachali jsme se dalším busem na hotel s náladou hluboko pod bodem mrazu a vysvětlili recepční co se nám (mně) stalo. Evidentně jsme nebyli první ani poslední, protože recepční nám obratem vydala novou kartu od pokoje, uklidnila nás, že je to sice smutné a že je jí to líto, ale že se to prostě v jejich zemi stává. Vzápětí vytočila na telefonu číslo na policii a ochotně mi sehnala někoho „kdo umí anglicky“.

Neočekával jsem sice nahrávku z učebnice angličtiny, ale „anglicky hovořící“ policista překonal všechna má očekávání. Na podobnou situaci vás nepřipraví asi žádný jazykový kurz, respektive jsem nikde neviděl kurzy typu „Anglicky Já Tarzan – Ty Jane pro každého“. Naštěstí o co míň policista vládnul angličitnou, o to víc překypoval ochotou a tak jsme po půlhodině hláskování dospěli do vítězného semifinále v podobě čísla protokolu, které mi onen človíček nadiktoval s tím, že na „nejbližší“ policejní stanici si mám nejpozději druhý den zajít podepsat a vyzvednout vytištěný protokol. Jasnačka, děkuji, naslyšenou. Kruciš, delegátka říkala až v pondělí ne? No nic, když na policii mluví „anglicky“, tak to zvládnu i sám. Otočil jsme se na recepční se dvěma dotazy, totiž:

• s kým jsme to vlastně mluvil (já vím, že s policií, ale se kterou. Ve Španělsku totiž mají „policie“ tři)
• a kde teda mají tu „nejbližší“ služebnu

Recepční opět nezklamala, vytáhla mapu a nakreslila mi na ní dva puntíky – hotel a policii … na úplně opačných koncích mapy. Když mě opustily mdloby, poslal jsem Moniku na pokoj a vydal jsem se na výlet na policejní stanici s jediným cílem – už ať to mám za sebou. Po skoro hodinové procházce jsem konečně objevil sídlo strážců zákona utopené v džungli hotelových komplexů a s vyhlídkou světlých zítřků jsem odhodlaně zazvonil u vchodu.

Bzučák odblokoval dveře a já jsem vstoupil do jámy lvové, ehmm, na služebnu. Celou cestu jsem si připravoval, co řeknu až vlezu dovnitř a tak jsem nazaváhal a s očekáváním jasného úspěchu jsem na službu konající důstojnici (nebo jak se tomu říká) spustil:

„Buenas tardes. Hablar Inglés, por favor?“

„No“

…no a jsem v hajzlu. Opustily mě síly. Chvíli jsme tam na sebe civěli a pak jsem uplácal definitivně poslední větu či spíše konglomerát různých slovíček z půlročního studia španělštiny a vytasil se s papírkem kam jsem si napsal číslo protokolu.

„Tengo un numero de documento“

„Ááá. Si“

Baba mi šlohnula papírek a zmizela kdesi v útrobách stanice. Fajn, tak se španělštinou jsem v *** a už nemám ani číslo protokolu. Co přijde teď? Přišel naštěstí policista „angličtinář“, patrně absolvent stejného kurzu jako jeho kolega u telefonu. Ulevilo se mi. Po chvilce hláskování a kývání hlavou, mávaní rukama apod. jsme si porozměli. Zabavil jsem policistovi klávesnici od PC, na kterém mi ukazoval dokument, který mám podepsat, opravil jsem překlepy a předal mu klávesnici zpět.

„All gut?“

Jo, all gut, hlavně pryč odsud. Podepsal jsem papíry a vydal jsem se na hodinovou pouť zpět do hotelu…

Bohužel jsem si natolik zvykl na desktopu na aplikaci Synaptic, že jsem si řekl: „Přece nebudu editovat nějaký soubor jak trubka, když si můžu nastavit zdroje rovnou tady a hotovo?!“. Přidal jsem si příslušný řádek do zdrojů v Synapticu a po kliknutí na tlačítko „Obnovit“ ouha… v otevřeném okně na mě šibalsky pomrkávala chyba.

Chvíli jsem kutil na repositáři Virtualboxu, co že se mu sakra nelíbí a pak jsem si debil tu hlášku přečetl pořádně. Aha … SOURCES vole! Synaptic prostě při vložení řádku pro APT (v defaultním nastavení?) automaticky přidá i řádek pro zdrojové kódy, které jaksi Oracle v repu nemá, že?

Řešení je samozřejmě prosté. V okně správce zdrojů v záložce „Ostatní software“ prostě označíte řádek se zdrojovými kódy a kliknete na tlačítko „Odstranit“.

Řádek ze seznamu vymajzne a problém je vyřešen

Po zavření okna správce zdrojů už je všechno jak má být a pokud jste neumřeli smíchem, můžete vesele instalovat VirtualBox v Synapticu…

Čas pomalu plynul a najednou šup, září je tu, balíme kufry a fičíme na dovču. Tedy ono „šup“ bylo obzvláště v provedení mojí drahé polovičky cca dvouměsíční pobíhání po obchodech všeho druhu (včetně lékáren) a pozvolné odškrtávání položek ze seznamu Nicméně nakonec jsme se úspěšně sbalili a nechali se odvézt na letiště (odlet z Mošnova, pohoda jazz). Oba dva, coby leteckou dopravou doposud nepostižení, jsme očekávali s napětím věci příští a doufali, že nebudeme muset použít klasický papírový pytlík umístěný v sedadle před, případně že nenastanou komplikace už při odbavení na letišti. Nakonec jsme vše zvládli s bravurou zkušených cestovatelů a po hodinovém čekání na letišti (no jo Miloši, měl si pravdu – má to vždycky zpoždění, tak klid) na zpožděný let jsme se nasáčkovali do Airbusu A321 společnosti ČSA a odstartovali do teplých krajin…

Občas mi mezi hromadou jiného SPAMu v poště skončí nějaká „mnohamegabajtový powerpointová ludra“ plná obrázků nových letadel, jejich luxusních interiérů apod. Proto jsem byl poměrně zvědavý, jak to bude vypadat v reálu. Hmm, jak to říct – název „airBUS“ má něco do sebe. Nebýt poměrně solidní akcelerace při vzletu, připadal jsem si jak v hybridu dálkového autobusu a našeho „übervlaku Pendolino“. Naštěstí jak já, tak Monča patříme mezi „obříky“, takže s našimi liliputími rozměry jsme se poměrně pohodlně rozvalili na sedačky (já u okna, heč).

Let probíhal pohodově (celou dobu jsem byl přilepený na okýnku a užíval si „googlemaps live“) a tak po nějakém tom obligátním obídku, kafču apod. jsme sebou po necelých třech hodinách plácli na runway v Palma de Mallorca, nacpali svetr do batůžku a z klimatizovaného letadla vylezli ven. Po nekonečné tůře letištní halou a vyzvednutí zavazadel jsme konečně našli autobus, který nás odvezl do hotelu a šťastní, že jsme to zvládli, jsme zapadli aspoň na chvíli na pokoj.

Dovolená plynula, moře bylo teplé jak kafe, „kula prala jak sedlák cepem“ a nás pomalu začala Can Pastilla, kde jsme byli ubytováni nudit. Rozhodli jsme se proto, že spácháme první výpravu za poznáním Mallorcy (v plánu byla samotná Palma de Mallorce a ve zbytku dovolené pak Valdemossa a Deía vypůjčeným autem, či jiným motorizovaným dopravním prostředkem). Sobota se jevila jako optimální den pro návštěvu Palmy, protože (jak se píše snad v každém turistickém průvodci) zde probíhají trhy. Po snídani jsme natěšeně vyrazili z hotelu na místní autobusovou zastávku (kterou jsme den předem zoufale hledali) a vyhlíželi autobus do Palmy. Celou dobu před příjezdem autobusu jsem strávil rozjímáním na téma: „jak ehmm, řeknu tomu frajerovi za volantem, ať navalí dva lístky na Plaça d’Espanya?!“. Naštěstí vše proběhlo navýsost jednoduše (na Mallorce mají v MHD jednotné jízdné) a vystačil jsem si s dvěma prsty jedné ruky a důrazným „Dos“ (ne, opravdu ne ten od M$).

Jezdit na Mallorce (resp. přímo v Palmě) jakýmkoliv dopravním prostředkem vyžaduje poměrně pevné nervy a velké odhodlání, protože ve srovnání s provozem a chováním řidičů v Palmě je i průjezd Prahou v dopravní špičce spíše „příjemným svátečním výletem na liduprázdné silnici III.třídy“. Po cca půlhodině v přeplněném leč klimatizovaném busu jsme dorazili do místa určení,  na poslední chvíli jsme šťastně vylezli v centru Palmy a vyrazili se kochat do bludiště starého města.

Upřímně řečeno, „když to srovnám s tím výletem na Kokořín“, tak nic moc. Historická Palma je sice krásná svojí charakteristickou architekturou, ale to je asi tak všechno. Přestože jsme byli na Mallorce až de facto po sezóně, všude byla hlava na hlavě a tak jsem vcelku s povděkem kvitoval nápad, že si dám na batoh kladku, abych se mohl klidně proplétat davy (to jsem netušil, co nás ještě čeká). Ostatní turisté na rozdíl od nás zřetelně pochopili, že v jižní části Evropy je pojem „siesta“ téměř posvátný a až na opravdu velmi zřídkavé výjimky pečlivě dodržovaný, a proto se mermomocí snažili stihnout vše dřív, než místní v jednu hodinu zavřou.

Úderem jedné hodiny město jakoby vymřelo. Obchody (ale i restaurace!) zavřené, po turistech se slehla zem. Vyfotili jsme si ještě pár památek, našli jeden volný stůl v místním zázrakem ještě stále otevřeném baru a vzhledem k tomu, že jsme měli „nohy v krku“ a čekat do pěti odpoledne (než se zase všechno otevře) se nám nechtělo, „zaveleli jsme k ústupu“ zpět na hotel…

zdánlivě nesouvisející předmluva

Před zhruba 10 – 15 lety jsem se spolu snad s polovinou Ostravy nechal zblbnout a tlačil jsem se před „novou radnicí“, abych viděl jak jakýsi ilusionista nechá onu zmíněnou radnici zmizet. Večer stál tehdy totálně za prd, protože z pana ilusionisty se vyklubal jakýsi (tuším) maďarský vykuk, který nechal zmizet tak akorát peníze z městské pokladny a davy naštvaných promrzlých diváků po neúspěšné show zaplnily všechny hospody poblíž i opodál, takže nám nezbylo než jet zase pěkně domů.

Kolem radnice tehdy vystříleli hromadu rachejtlí (aspoň, že ten ohňostroj tehdy stál za to čekání) a pak se z ochozu nahoře pokusili shodit nějaký černý hadr, aby věž nebyla v tom kouři proti noční obloze vidět … kouzlo jak noha, co si budeme povídat Jediné (o to však cennější) poznání z celého večera bylo, že jsem si coby puberťák začal neskutečně vážit moudrosti mých rodičů, kteří už týden předem s úsměvem mávli nad celou mediálně propagovanou akcí rukou se slovy: „Však to bude nějaká bykovina za hromadu peněz a výsledek bude stát za starou belu. Vždyť uvidíš…“ No a viděl jsem

konec předmluvy

POZOR PYRAMIDA!

Tento pátek jsme se známými zašli do jedné z oblíbených hospůdek v centru na pivko a kus řeči. Akce se vyvíjela pozitivně a počet čárek na účtu stoupal přiměřeně času, který jsme v občerstvovacím zařízení strávili. Po několika příjemně strávených hodinách jsme se rozhodli, že nadešel čas zaplatit a rozejít se do svých domovů. Před hospodou si ale kamarádka vzpomněla, že nad Masarykovým náměstím má být jakási „světelná show“, která má ukazovat Cheopsovu pyramidu. Vzhledem k tomu, že noc byla ještě mladá, shodli jsme se, že tu pyramidu zajdeme omrknout…

…dorazili jsme na „masarykáč“ a začali usilovně hledat – kde že jako ta pyramida teda vlastně je. Po deseti minutách, kdy už jsme měli všichni vykroucené krky a pyramida furt nikde, jsme zahlídli na obloze přímo nad námi jakýsi rozmazaný kříž. Chvilku jsme váhali, protože spíš než vrchol pyramidy to v nás evokovalo záběry z bitvy o Anglii, kdy angličané světlomety pročesávali oblohu a hledali německé noční bombardéry, ale OK – jdeme najít, odkud to teda svítí.

Jestli si někdo naivně myslel, že uvidí aspoň tu krávovinu, co prezentují chytrolíni z Projektstudia, tak byl na VELKÉM OMYLU. Laserová show, která by udělala alespoň trochu zajímavou iluzi jehlanu v prostoru, je na Ostravu pravděpodobně zbytečně moc extrémní. Tak holt vezmeme čtyři obyčejné halogenové „vany“ a pojmenujeme je marketingově zajímavým názvem „světelná děla“! Však co by lidi chtěli za ty prachy, že?!

Shrnuto a podtrženo – pokud budete hledat na Masarykově náměstí onen úžasný vizuálně-kulturně-umělecký exkrement představující Cheopsovu pyramidu, tak vězte že najdete akorát čtyři hromady šutrů a drátů a čtyři 2kW světla marně se snažící alespoň částečně prorazit k obloze přesvíceným Masarykovým náměstím.

Vivat „Ostrava – město kultury“ a vyhozená (údajně) statisícová částka do kapsy dalším vykukům… jediné štěstí, že tentokrát jsme tu „skvělou show“ strávili v příjemném prostředí hospůdky a ne čuměním na nebe s rozporuplným výsledkem. Možná na tom, že člověk s věkem zmoudří, něco bude

Minulý víkend jsme se rozhodli navštívit část naší rodinky na Slovensku a abychom neproseděli celý víkend jak pecky (což někteří z nás provozují téměř celý týden v práci u počítače), navrhl švára krátkou procházku Slovenským rájem – dle jeho slov „pro důchodce“…

Už samotný odjezd z Ostravy byl výtečný, neboť po sprintu z práce domů, kde jsem měl vyzvednout robku a věci a vyrazit směr Brezno, jsem zjistil, že můj soukromý barometr značky „migréna“ opět nezklamal a upozornil na blížící se konec světa v podobě solidní bouřky. Vycvičen z předchozích soubojů s tímhle parchantem jsem zobnul piluli a zalehl s tím, že holt pojedeme až se hodím do ordnungu (a venku se uklidní ta smršť, co se honila nad Ostravou). „Naštěstí“ žena neprotestovala, poněvadž dospávala předchozí noční směnu a hoďka navíc jí opravdu nevadilo

Vyspaní do růžova jsme vyrazili na cestu s pozitivním předpokladem, že když se nic nepose*e, jsme do sedmi večer v Brezne, kde na nádraží vyzvedneme druhou polovinu výpravy (švagrová + švagr) řítící se z Bratislavy busem. Bohužel Pavel Liška, coby náš nový TomTom navigátor jaksi nepředpokládal, že za každým horizontem, zatáčkou apod. bude šprajcnutý kamion, převržený přívěsný vozík, důchodce s kloboukem „řítící“ se 30 km/h v místě, kde je povolená devadesátka, už vůbec nemluvě o tom, že za Ružomeberkom jsem dohnali další smršť. S ohledem na tyto skutečnosti jsme ve finále byli rádi, když jsem na místo určení dorazili o půl deváté večer

Večerně-noční grilovací akce byla sice krátká, ale o to intenzivnější. Na Slovensku prostě nepočítejte s tím, že vás hostitel nechá sedět hladem a „u Suchánků“ V zásadě rovněž můžete počítat s tím, že na stole najdete samé „zdravé (light) pokrmy“, jako je bůček, klobásy, steaky přes celý talíř a podobně. Ovoce a jiné produkty rostlinného původu se konzumují převážně v tekutém stavu.

Poučení pro případné zájemce o výlet na Slovensko: V případě dotazu „dáš si biele?“ má na Slovensku tazatel zpravidla na mysli čirou lihovinu, např. slivovici, hruškovici či jinou -ici a nikoliv bílé víno, jak někteří očekávali

V pozdních nočních (či spíše brzkých ranních) hodinách jsme konečně zamířili do nachystaných postelí rozhodnuti důkladně se vyspat na zítřejší/dnešní výšlap. Některým z nás se to podařilo více, jiným méně. Za sebe mohu zodpovědně prohlásit, že jsem dopadl do lůžka a zbytek znám pouze z vyprávění (včetně údajných příšerně hlasitých zvuků, které jsem prý celou noc vyluzoval, čemuž odmítám uvěřit).

Po dopolední detoxikaci některých účastníků výpravy jsme se naskládali do našeho „věrného Čendy“ (rozuměj Renault Scénic) a vyrazili podle plánu (posunutého o pár hodin) do Slovenského ráje… (pokračování příště)

Vzhledem k tomu, že ze mě nikdy nebude programátor, omezil jsem své výpady do této pro mě neprobádané oblasti na jazyky uživatelsky přítulnější (rozuměj skriptovací jazyky) a vesele si užívám možností, které mi poskytují Perl, Python a Ruby v prostředí Linuxu. Programování v Céčku a podobných nízkoúrovňových záležitostech nechávám zkušenějším a jsem rád, když se jim můžu zeširoka vyhnout. K administraci je nepotřebuji, tudíž ani v mém TO-DO listu se doposud neobjevily.

Bohužel (bohudík?) je značná část mého pracovního dne zaměřena na správu uživatelských stanic, na kterých neběží Linux alébrž Windows a zde je admin vybavený znalostmi “paranormálních jazyků” á la Perl apod. stvořením nevítaným. Pokud se odhodláte v tomto OS cokoliv automatizovat, máte v čisté instalaci k dispozici “jediné správné ultra-hyper-high-end nástroje” (TM), a to buď dávkové soubory (.BAT, .CMD) nebo (pro odvážnější) Windows Scripting Host neboli Visual Basic Script. Pokud se vám sada těchto skvělých nástrojů nelíbí, musíte se pídit po podpoře vašeho oblíbeného jazyka u jiných dodavatelů. Pro můj oblíbený PERL naštěstí taková podpora existuje a rozšíření Windows (nejen) o tento mocný nástroj je díky společnosti ActiveState je poměrně bezproblémové.

Tady by “success-story” mohla v podstatě skončit a všichni bychom mohli být usměvaví a spokojení…

…ano, pokud si vystačíte s automatizací úloh, které spouštíte jednorázově (ručně popř. automaticky pomocí “Plánovače úloh”). Pokud vás napadne podobně kacířská myšlenka jako mě, totiž uplácat si ve svém oblíbeném skriptovacím jazyce udělátor, který poběží jako systémová služba, tak si můžete vzít pastelky, kousek papíru a jít si svůj sen o Winservice napsané v PERLu (nebo jiném skriptovacím jazyce) namalovat. Existuje sice možnost použít udělátka přímo od dodavatele OS (Instsrv + Srvany), ale výsledky jsou rozporuplné a uživatelská přítulnost nevalná.

Naštěstí jsem ale vytrval a mé snažení za vydatné pomocí “strýčka Gůgla” přineslo ovoce. Vzhledem k tomu, že zoufalců s podobně úchylným nápadem jako jsem měl já bylo více, chopili se této myšlenky šikulové, kteří programování služeb pro Windows rozumí podstatně lépe a stvořili vychytávku s názvem ExeService. Pokud tedy toužíte po tom, aby vaše skriptíky běžely ve Windows ve formě systémové služby (tedy i pokud na stanici není nikdo přihlášen), nyní už vám nic nestojí v cestě. Stačí stáhnout zmíněnou utilitu, nainstalovat, pomocí příjemného uživatelského rozhraní “posunout vaše skripty na vyšší level” a kochat se zaslouženými plody vaší tvořivosti. Pomocí ExeService lze vydávat za systémovou službu jak přímo spustitelné programy (.EXE), tak skripty psané v PERLu, Pythonu, Ruby či dávkové příkazy psané přímo v shellu Windows, takže tvořivosti se meze nekladou a s jistou dávkou optimismu lze říci, že z obyčejných Windows XP uděláte i “pseudoservřík”. Troufám si tvrdit, že pro účely administrace, vzdálené spouštění aplikací atd. je pro mě ExeService po dlouhé době jednou z “killer-app” na Windows.

Tento víkend jsem byl donucen k procházce po nákupech (inu, drahá polovička zkonstatovala, že je čas jít nakoupit oblečení) a tak jsem vyzbrojen nekonečnou trpělivostí vyrazil strávit sobotní odpoledne v Shopping parku. Štěstí se na mě tentokrát usmálo hned několikrát. Moje hezčí polovička byla s přípravami k odchodu hotova dříve než bývá v tomto kraji zvykem, tudíž jsme stihli i autobus a nemuseli postávat o víkendu na zastávkách a vyhlížet, kdy už konečně ta MHD přijede. Ženská polovina nákupů poměrně úspěšně ubíhala a tak jsem kupodinu ani neprochodil podrážky jako jindy a nakonec mi bylo “za dobré chování” dovoleno jít se podívat i do “mého” obchůdku…

…po cca půlhodině pátrání po výlohách, stojanech a pultících, po mírném vyjasnění si názorů na to, co je hezké a co je stravitelné pro rodinný rozpočet jsem je konečně uviděl. Ležely si tam na stojánku a čekaly jen na mě. Neváhal jsem už ani vteřinu, odchytil prodavačku a v kapse nahmatal kreditní kartu. Zbytek proběhl již velice rychle a tak jsem po několika dalších minutách vycházel z obchodu s levým zápěstím obtěžkaným mými prvními hodinkami (prvními, které jsem si koupil sám a nezdědil po otci nebo starším bratrovi a prvními, které mohou snad tímto termínem být nazvány).

Ačkoliv jsem vždy prahnul po hodinkách s čistě mechanickým natahovacím strojkem a moje vysněná značka je Zeno-Watch, vědom si své finanční situace zaměstnance s tabulkovým platem, sáhnul jsem po výrobku firmy Esprit, ve kterém tepe quartzový strojek a zatím mohu jen spokojeně mručet. Na mém útlém zápěstí jejich 42mm pouzdro vypadá jako majestátní kus materiálu a díky vkusnému zpracování se hodí nejen na běžné nošení, ale i k obleku, který tento rok opět ve skříni zahálet nebude (třeťák začíná, zkouškové je v dohledu ). Ciferník s fluorescečními číslicemi a ručičkami by po tmě přehlédnul jedině slepý, takže pozdní návraty z akcí spojené s postáváním na potemnělých zastávkách bez možnosti zjistit, kolik že vlastně je, by rovněž neměly být problémem .

Takže ještě jednou hurá … a doufám, že s nima zase někde nefláknu o svěrák

A tak každý rok o prázdninách přichází ke slovu stejný rituál… každý rok stejná téměř Nerudovská otázka – “Tož co tam dáme?” Ani letos tomu nebylo jinak a tak jsme na konci akademického roku sedli a začali zkoumat statistiky o tom, kdepak nám ti študentíci nejvíc vysedávají a proč. Letos jsme si navíc lehce “vypomohli” i anketou, ve které jsme se snažili zjistit, co by ti naši “klienti” uvítali v novém akademickém roce na počítačových učebnách, které mají k dispozici.

Letos jsme to vzali opravdu od podlahy a doufám, že to bude v další sezóně poznat. Software se instaluje cíleně tak, aby se nepřetlačovali skupiny ekonomů a CADařů na nejsilnějších strojích a upgradovalo se kde to jen trochu finance a technika dovolily. Největší pecka, kterou chystáme, snad bude nová e-learningová učebna pro výuku cizích jazyků (aspoň v to všichni doufáme). Nové stroje bez zadýchání zvládnou klidně i Svahilštinu (jestli pro ni existuje SW ) a jestli se podaří zajistit dostatečné množství software, tak můžou študentíci šprtat cizí jazyky klidně celé dny v kuse.

Zvláštní sorta studentů zvaná “gamesníci”, která nečte provozní řády a z vysoka dlabe na cokoliv, co by jim bránilo v jejich radovánkách á la Counter Strike apod. bude pravděpodobně nepříjemně překvapena neboť i na ně dojde hned jak se vypořádám s instalacemi počítačů a zbude mi chvilka na dotažení mého “Velkého bratra” do finální podoby.

A jedna z věcí, na kterou se těším asi úplně nejvíc, bude zase konečně dual-boot … Ano ano, konečně se dostávám k tomu, abych dostal na učebny i Linux. Většinu závisláků asi zklamu, neboť jako správný “uřvaný Ubunťák” tam samozřejmě, hnedka jak vyjde, šoupnu Ubuntu 7.10. Sám jsem zvědavý, kolik lidí si pustí tučňáka a kolik zhnuseně :-[ přebootoje do Widliček.

Inu práce je dost a dost, tak mašinky hejbejte se ať to všechno do otevření stihneme.

PS: Pro Vlastíka -> já vím, že Ubuntu je klikací distro, u kterého člověk zapomene polovinu toho, co se naučil, ale přece jen je to pro mě schůdnější volba než Debian unstable, popř. jiné distro, se kterým nejsem až tak kamarád (zdravím Marka ).

Minulý měsíc jsem dospěl k přesvědčení, že můj stávající notebook (Tinky) již nedostačuje mým požadavkům a je třeba jej nahradit některým ze současně cenově dostupných následovníků. Tinkyho jsem tedy urychleně nabídnul v plénu na mém oblíbeném inzertním portálu a zároveň jsem urputně zkoumal nabídky prodejců výpočetní techniky s jasným cílem – nezruinovat účet v bance.

Přestože většina rádců doporučovala výrobky jiných značek, nenechal jsem se zviklat a nakonec jsem investoval do neodolatelné nabídky společnosti Lenovo, modelu 3000 C200. Za 3 týdny konečně nový notýsek dorazil. Třímajíc v náručí krabici s nápisem Lenovo, zapomněl jsem na peripetie s firmou kde “včera podáte a zítra dodají” a uháněl k domovu.

Když jsem zkompletoval díly z krabice, nastalo takřka Nerudovské dilema – “Co na něj?”. Jsem sice spokojený uživatel jisté v poslední době nepříliš oblíbené distribuce (čti Ubuntu), nicméně jsem chtěl okusit i nabídku z jiných luhů a hájů.

Zkoušel jsem hafo distribucí = v podstatě všechno, co se mi potlouká ve futrálu na stříbrné placky. Postupně se v notýsku ohřála Fedora 7, OpenSUSE 10.2 i Archlinux 2007 Duke. Naprosto nechci odsuzovat žádnou z uvedených distribucí, každá z nich má něco unikátního, každá z nich vychází vstříc svému potenciálnímu uživateli něčím jiným. U každé z nich mi ale něco scházelo. Ve světě Linuxu se nějaký ten pátek placatím, takže rozhýbat kteroukoliv z uvedených distribucí na mém HW nebyl (díky kontrole kompatibilty před nákupem) neřešitelný problém, ale jak název napovídá – jsem příiliš pohodlný na to, abych si lámal hlavu nad tím, jak rozjet tak samozřejmé věci, jako je wi-fi karta, zvukovka, tlačítka na notýksu apod., když by to v současné době již mohlo být záležitostí několika kliknutí.

Náhoda tomu chtěla, že jsem narazil na zprávičku o vydání Alfa verze Ubuntu 7.10. Vzhledem k tomu, že nemám “co ztratit”, rozhodl jsem se, že prubnu jak se chová Gutsy Gibbon na mém notýsku. ANO, jsem zaujatý, jsem subjektivní, porovnávám hrušky s jabkama atd. Ale takhle nějak by měl vypadat systém pro obyčejné lidi. Po instalaci jsem proklikal několik málo nastavení v “restricted HW managerovi” a bylo vymalováno. Všechno funguje k naprosté spokojenosti včetně všech tlačítek a posledních kousků HW v mém stroji. Prostě praáda. Uživatel je šťastný jak mu to všechno pěkně funguje tak nějak samo od sebe.

Gutsy Gibbon zatím tedy spokojeně přede na mém notýsku a mně nezbývá než smeknout před týmem kolem této distribuce – fakt dobrá práce. Až si budu chtít hrát se systémem a “tunit” ho přesně podle svých představ, mám jasno – Archlinux bude jasná volba (respektive dýchá v poslední době mojí “jedničce” dost silně na záda), ale dokud vítězí moje pohodlnost je pro mě Ubuntu zatím stále “Numero Uno”. Všechny nástroje z Debianu (moje oblíbená serverová záležitost) pěkně po ruce v úhledném balení, člověk se nemusí lautr o nic starat, stačí nainstalovat, lehce poladit pár maličkostí a věnovat se práci, která člověka živí…

… budu ťa pít, co budu žít, vinéčko bílé

Letošní červencové svátky mi pravděpodobně utkví v paměti jako “Dny, kdy jsem pochopil, že až dovčil jsem popíjel jenom patoky” Kolega totiž vymyslel, že bychom s našimi drahými polovičkami mohli letos společně vyrazit na “Den otevřených sklepů” do země vínu zaslíbené, tj. na Jižní Moravu.

Samozřejmě ani mě, ani moji polovičku nemusel dlouho (rozuměj VŮBEC) přesvědčovat a tak jsme 5.července ráno hópli do auta a vyrazili jižním směrem vstříc smyslovým vjemům a zážitkům dosud nepoznaným. Cesta ubíhala poměrně poklidně až na několik zakufrování v jednom okamžiku téměř spojených s kontrolou na Česko-Rakouských hranicích, a tak jsme nakonec šťastně a včas dorazili do onoho kouta naší vlasti, kde se čas zastavil a slovo Linux by patrně vyvolalo pouze údiv nad tím, o jakou že to odrůdu vína se vlastně jedná.

Po ubytování ve fungl novém útulném penzionku jsme vyrazili do jednoho z místních “nálevně-výkrmných zařízení”, abychom vytvořili solidní základ pro předpokládanou záplavu ročníků a odrůd, které jsme hodlali prolít našimi hrdly.

Jídlo bylo vynikající, obsluha skvělá, prostředí velmi příjmné. Najezeni do plnosyta a dobře naladěni vrhli jsme se do útrob místních sklepení…

Vždycky jsem si říkal, že si jednou musím zajet do sklípku a vychutnat si tu atmosféru. Vždycky mi do toho ale něco vlezlo a tak jsem se do vinného sklepa dostal až tentokrát. Zatímco některé sklepy byly svými majitely vyšperkované k dokonalosti a člověk si v nich připadal jak v Moravské jizbě, jinde to vypadalo jako by je někdo otevřel až po několika staletích. K dobrému vínečku samozřejmě patří i líbivé tóny moravských lidových songů v podání cimbálovky. Ani zde tedy nemohla cimbálovka chybět.

A že hráli moc pěkně, vínečko chutnalo o to víc.

Jedna z mnoha věcí, které nás ten den šokovaly, byli lidé. Měli jsme pocit, že ten den se zastavil čas. Nikdo nikam nepospíchal – pohodička, však zítra je taky den. Vinaři byli naprosto úžasní a ochotně vysvětlovali lamám z Ostravy jak se ta vína vlastně rozdělují, pojmenovávají, co se k čemu hodí apod. Vůbec jim nevadilo, když jsme jim hned ze startu pro jistotu sdělili, že ty naše zobáky rozeznají tak maximálně červené od bílého, spíše naopak. V pohodě nám dali okoštovat cokoliv na co jsme si ukázali a občas i doporučili, abychom zkusili i něco jiného. Tož jsme koštovali a v některých sklípcích i několikrát … rosé z Frankovky a Zweigeltriebe bylo geniální (však jsme nakonec pana vinaře ukecali a koupili od něj posledních 6 litrů, co mu zbylo) .

Den pozvolna ubíhal a vínko teklo proudem tak dlouho až nakonec došlo k tomu, co nevyhnutelně muselo přijít. Dostavila se zasloužená únava. Všichni zúčastnění se statečně potýkali s množstvím zkonzumovaného “pravdivého moku”, chlebů se sádlem, škvarkami, sýrem a klobáskami, nicméně večer přemohla únava i zbytek kolektivu, a proto jsme s výsledkem 16 sklepů z 20 zaveleli k ústupu do předem připravených pozic v našich komnatách.

Závěr z této akce je dvojí:

• obávám se, že si teď hned tak nekoupím víno, abych si nezkazil zase chuť těmi patoky, které jsem doposud měl za kvalitní vína
• Na září jsme naplánovali další výpravu za koštováním vínka, takže už se nemůžu dočkat

Tímto bych chtěl poděkovat našim známým Filipovi a Vlaďce, že nás na tuhle úžasnou akcičku vzali sebou a všem ochotným vinařům, kteří přežili kontakt s pivaři z Ostravy a zasvětlili nás do tajů jejich krásného nápoje. Rovněž bych chtěl vyjádřit obdiv své přítelkyni Monice, že přestože mě již tři roky úspěšně přesvědčuje o tom, že jí alkoholické nápoje nejedou, statečně s námi držela krok až do samého konce.