Španělsky snadno a rychle – dovolená na Mallorce (2.část)

Pro ty, kteří dočetli 1.část až do konce, přežili a kupodivu jsou i zvědaví na pokračování, následuje druhá část neuvěřitelných dobrodružství na dovolené na Mallorce…Vidina pohodlí hotelového pokoje nás evidentně motivovala k nasazení ostrého tempa a tak jsme bludiště staré části Palmy zvládli o poznání rychleji, než po příjezdu. Hurá, jsme na autobusáku na Plaça d’Espanya, teď už „jen“ počkat na autobus a vzhůru do Can Pastilly. Půldenní plížení se rozpáleným městem udělalo své a tak jsem ztěžka dopadl na lavičku v plexibudce na nástupišti a vyhlížel autobus. Z přísně střežené kapsičky (bacha na zloděje, že?!) jsem vylovil peněženku, nachystal si prašule pro řidiče (s tím, že mi snad finta s „Dosem“ zase vyjde) a šrajtofli zase důkladně schoval. Vzápětí jsem spatřil přijíždějící autobus a popohnal Moniku směrem k němu.

Nástupiště, které do té doby vypadalo jak Svinov-horní zastávka po desáté hodině (=poloprázdné), se náhle zaplnilo lidmi, kteří se vynořili snad ze země. Protlačili jsme se od lavičky k autobusu, kde jsem pro jistotu hbitě vtlačil ženu do dveří autobusu, abych ji snad nezapomněl v Palmě a chystal jsem se nastoupit za ní. To co následovalo, sice trvalo jen několik málo vteřin, ale pro mě se pravděpodobně doživotně stává zpomalenou scénou z Matrixu. Můj původní záměr elegantně vkročit do autobusu a koupit dva lístky se rozplynul jak pára nad hrncem. Ne tak lidi okolo mne. Těch jakoby ještě přibylo. Do dveří přede mne se vtlačila jakási ženština, která se vehementně drala okolo autobusu kamsi pryč a cosi u toho mumlala. Uhnul jsem tedy o pár milimetrů (které mi dovolil „dav“ za mnou), aby bába prošla a pomyslel jsem si něco o nevychovancích po celém světě. Moje překvapení z toho, že poté co bába prošla, zmizel i „dav“ za mnou vzápětí vystřídal šok…

…stál jsem ve dveřích autobusu a zíral na svoji „ostře střeženou kapsičku“ tentokrát již bez peněženky, dokladů atd. Monika na mne chvíli hleděla s nechápavým výrazem „proč proboha nenastupuješ?“, ale příval nepublikovatelných slov, který ze mě v ten moment začal plynout ji npověděl, že cosi není úplně v pořádku. Nebylo

Nedávejte si peníze a doklady na stejné místo … Dobrá … Neberte s sebou zbytečně vysoké obnosy … Dobrá … Uschovejte si cenné věci do hotelového trezoru … Dobrá …. prostě debil. Polovina financí na dovolenou, kreditky, řidičák, občanka – všechno v nenávratnu. Naštěstí mi svině zlodějské nechaly mobil a 4€, které jsem si „inteligentně“ nachystal na zastávce.

OK, telefonát delegátce ve stylu: „Ano, já vím , že jste nám to říkala. Ano, já vím, že jsem debil. A co teď? V pondělí zajdeme na policii? Aha, děkuji.“ Doštrachali jsme se dalším busem na hotel s náladou hluboko pod bodem mrazu a vysvětlili recepční co se nám (mně) stalo. Evidentně jsme nebyli první ani poslední, protože recepční nám obratem vydala novou kartu od pokoje, uklidnila nás, že je to sice smutné a že je jí to líto, ale že se to prostě v jejich zemi stává. Vzápětí vytočila na telefonu číslo na policii a ochotně mi sehnala někoho „kdo umí anglicky“.

Neočekával jsem sice nahrávku z učebnice angličtiny, ale „anglicky hovořící“ policista překonal všechna má očekávání. Na podobnou situaci vás nepřipraví asi žádný jazykový kurz, respektive jsem nikde neviděl kurzy typu „Anglicky Já Tarzan – Ty Jane pro každého“. Naštěstí o co míň policista vládnul angličitnou, o to víc překypoval ochotou a tak jsme po půlhodině hláskování dospěli do vítězného semifinále v podobě čísla protokolu, které mi onen človíček nadiktoval s tím, že na „nejbližší“ policejní stanici si mám nejpozději druhý den zajít podepsat a vyzvednout vytištěný protokol. Jasnačka, děkuji, naslyšenou. Kruciš, delegátka říkala až v pondělí ne? No nic, když na policii mluví „anglicky“, tak to zvládnu i sám. Otočil jsme se na recepční se dvěma dotazy, totiž:

• s kým jsme to vlastně mluvil (já vím, že s policií, ale se kterou. Ve Španělsku totiž mají „policie“ tři)
• a kde teda mají tu „nejbližší“ služebnu

Recepční opět nezklamala, vytáhla mapu a nakreslila mi na ní dva puntíky – hotel a policii … na úplně opačných koncích mapy. Když mě opustily mdloby, poslal jsem Moniku na pokoj a vydal jsem se na výlet na policejní stanici s jediným cílem – už ať to mám za sebou. Po skoro hodinové procházce jsem konečně objevil sídlo strážců zákona utopené v džungli hotelových komplexů a s vyhlídkou světlých zítřků jsem odhodlaně zazvonil u vchodu.

Bzučák odblokoval dveře a já jsem vstoupil do jámy lvové, ehmm, na služebnu. Celou cestu jsem si připravoval, co řeknu až vlezu dovnitř a tak jsem nazaváhal a s očekáváním jasného úspěchu jsem na službu konající důstojnici (nebo jak se tomu říká) spustil:

„Buenas tardes. Hablar Inglés, por favor?“

„No“

…no a jsem v hajzlu. Opustily mě síly. Chvíli jsme tam na sebe civěli a pak jsem uplácal definitivně poslední větu či spíše konglomerát různých slovíček z půlročního studia španělštiny a vytasil se s papírkem kam jsem si napsal číslo protokolu.

„Tengo un numero de documento“

„Ááá. Si“

Baba mi šlohnula papírek a zmizela kdesi v útrobách stanice. Fajn, tak se španělštinou jsem v *** a už nemám ani číslo protokolu. Co přijde teď? Přišel naštěstí policista „angličtinář“, patrně absolvent stejného kurzu jako jeho kolega u telefonu. Ulevilo se mi. Po chvilce hláskování a kývání hlavou, mávaní rukama apod. jsme si porozměli. Zabavil jsem policistovi klávesnici od PC, na kterém mi ukazoval dokument, který mám podepsat, opravil jsem překlepy a předal mu klávesnici zpět.

„All gut?“

Jo, all gut, hlavně pryč odsud. Podepsal jsem papíry a vydal jsem se na hodinovou pouť zpět do hotelu…