Španělsky snadno a rychle – dovolená na Mallorce (1.část)

Po loňské dovolené v Rakousku jsme se rozhodli, že se letos ohřejeme někde kousek jižněji a poznáme zase nějaký jiný kus země za hranicemi našeho domova. Že si dovolenou na Mallorce užijeme na plné pecky, jsme doufali – ale že to bude mít takové grády, to tedy ne. Pod dohledem důrazného kontrolora (čti: mojí malé roztomilé ženy – Moniky) jsem nelenil a již v únoru jsem se vrhl na nabídky cestovních kanceláří, abych zavčasu objednal naši letošní dovolenou u moře. Nakonec jsme zvolili nabídku kanceláře EXIM tours a objednali si týden na Mallorce s polopenzí (však stejně budeme někde cajdat a nehodláme sedět jak pecky na hotelu, tak pohoda). Pak už nám zbývalo jen čekat a trpělivě odpovídat na dotazy navrátivších se dovolenkářů, že my jedeme taky, ale až v září, tak klid…

Čas pomalu plynul a najednou šup, září je tu, balíme kufry a fičíme na dovču. Tedy ono „šup“ bylo obzvláště v provedení mojí drahé polovičky cca dvouměsíční pobíhání po obchodech všeho druhu (včetně lékáren) a pozvolné odškrtávání položek ze seznamu Nicméně nakonec jsme se úspěšně sbalili a nechali se odvézt na letiště (odlet z Mošnova, pohoda jazz). Oba dva, coby leteckou dopravou doposud nepostižení, jsme očekávali s napětím věci příští a doufali, že nebudeme muset použít klasický papírový pytlík umístěný v sedadle před, případně že nenastanou komplikace už při odbavení na letišti. Nakonec jsme vše zvládli s bravurou zkušených cestovatelů a po hodinovém čekání na letišti (no jo Miloši, měl si pravdu – má to vždycky zpoždění, tak klid) na zpožděný let jsme se nasáčkovali do Airbusu A321 společnosti ČSA a odstartovali do teplých krajin…

Občas mi mezi hromadou jiného SPAMu v poště skončí nějaká „mnohamegabajtový powerpointová ludra“ plná obrázků nových letadel, jejich luxusních interiérů apod. Proto jsem byl poměrně zvědavý, jak to bude vypadat v reálu. Hmm, jak to říct – název „airBUS“ má něco do sebe. Nebýt poměrně solidní akcelerace při vzletu, připadal jsem si jak v hybridu dálkového autobusu a našeho „übervlaku Pendolino“. Naštěstí jak já, tak Monča patříme mezi „obříky“, takže s našimi liliputími rozměry jsme se poměrně pohodlně rozvalili na sedačky (já u okna, heč).

Let probíhal pohodově (celou dobu jsem byl přilepený na okýnku a užíval si „googlemaps live“) a tak po nějakém tom obligátním obídku, kafču apod. jsme sebou po necelých třech hodinách plácli na runway v Palma de Mallorca, nacpali svetr do batůžku a z klimatizovaného letadla vylezli ven. Po nekonečné tůře letištní halou a vyzvednutí zavazadel jsme konečně našli autobus, který nás odvezl do hotelu a šťastní, že jsme to zvládli, jsme zapadli aspoň na chvíli na pokoj.

Dovolená plynula, moře bylo teplé jak kafe, „kula prala jak sedlák cepem“ a nás pomalu začala Can Pastilla, kde jsme byli ubytováni nudit. Rozhodli jsme se proto, že spácháme první výpravu za poznáním Mallorcy (v plánu byla samotná Palma de Mallorce a ve zbytku dovolené pak Valdemossa a Deía vypůjčeným autem, či jiným motorizovaným dopravním prostředkem). Sobota se jevila jako optimální den pro návštěvu Palmy, protože (jak se píše snad v každém turistickém průvodci) zde probíhají trhy. Po snídani jsme natěšeně vyrazili z hotelu na místní autobusovou zastávku (kterou jsme den předem zoufale hledali) a vyhlíželi autobus do Palmy. Celou dobu před příjezdem autobusu jsem strávil rozjímáním na téma: „jak ehmm, řeknu tomu frajerovi za volantem, ať navalí dva lístky na Plaça d’Espanya?!“. Naštěstí vše proběhlo navýsost jednoduše (na Mallorce mají v MHD jednotné jízdné) a vystačil jsem si s dvěma prsty jedné ruky a důrazným „Dos“ (ne, opravdu ne ten od M$).

Jezdit na Mallorce (resp. přímo v Palmě) jakýmkoliv dopravním prostředkem vyžaduje poměrně pevné nervy a velké odhodlání, protože ve srovnání s provozem a chováním řidičů v Palmě je i průjezd Prahou v dopravní špičce spíše „příjemným svátečním výletem na liduprázdné silnici III.třídy“. Po cca půlhodině v přeplněném leč klimatizovaném busu jsme dorazili do místa určení,  na poslední chvíli jsme šťastně vylezli v centru Palmy a vyrazili se kochat do bludiště starého města.

Upřímně řečeno, „když to srovnám s tím výletem na Kokořín“, tak nic moc. Historická Palma je sice krásná svojí charakteristickou architekturou, ale to je asi tak všechno. Přestože jsme byli na Mallorce až de facto po sezóně, všude byla hlava na hlavě a tak jsem vcelku s povděkem kvitoval nápad, že si dám na batoh kladku, abych se mohl klidně proplétat davy (to jsem netušil, co nás ještě čeká). Ostatní turisté na rozdíl od nás zřetelně pochopili, že v jižní části Evropy je pojem „siesta“ téměř posvátný a až na opravdu velmi zřídkavé výjimky pečlivě dodržovaný, a proto se mermomocí snažili stihnout vše dřív, než místní v jednu hodinu zavřou.

Úderem jedné hodiny město jakoby vymřelo. Obchody (ale i restaurace!) zavřené, po turistech se slehla zem. Vyfotili jsme si ještě pár památek, našli jeden volný stůl v místním zázrakem ještě stále otevřeném baru a vzhledem k tomu, že jsme měli „nohy v krku“ a čekat do pěti odpoledne (než se zase všechno otevře) se nám nechtělo, „zaveleli jsme k ústupu“ zpět na hotel…